Ovocné stromy v obřadech, pověrách a zvycích

Nesmíme zapomínat, že ovocné stromy a jejich plody měly pro venkovského člověka v minulosti nemalý význam i v rovině symbolické, objevovaly se v řadě rituálů, obyčejů a obřadů: „Stromy jsou předmětem úcty téměř dodnes. Strom a zeleň ve vztahu k rolnické usedlosti a jejím obyvatelům hraje neobyčejně významnou roli, projevující se v obyčejích rodinných i výročních.“ (Hrušková 2005) Ovocný strom je především symbolem plodnosti, z čehož se řada obyčejů odvíjí. Jak dále uvidíme, je oblast symboliky velmi bohatá.

Nejeden obyčej má svůj původ v dobách předkřesťanských.

Pejml ve svém díle Rostlina průvodcem člověka od kolébky do hrobu uvádí, že u slovanských národů bývalo zvykem, že se dva mladí lidé obdarovávali červenými jablíčky na důkaz vzájemné lásky: „Jablko je jim nejen milým dárkem, ale také přesvědčivým poslíčkem horoucí lásky, jak dokazuje jeho červená barva. Dostane-li hoch jablko od dívky, musí si vést rozvážlivě, neboť Adam těžce doplatil na jablko, jež mu dala Eva.“ (1946:96) Nebýt toho, byli bychom dodnes v ráji. Adam z něj stejně nic neměl, protože mu sousto zůstalo v krku, a všem mužům na to zůstala památka v podobě krčního ohryzku, doplňuje lakonicky autor.

Na svatební strom – jedličku, smrček nebo i hloh – se věšela jablka, hrušky, švestky, mandle, pečivo, marcipán, které symbolizovaly hojnost a plodnost. Celý strom pak měl symbolizovat štěstí, trvalost manželství a jeho plodnost, byl také znakem svobodného stavu nevěsty a proměny do manželství. Podle tradice měla nevěsta stromkem zatřást, svatebčané si pak měli domů odnést vše, co ze stromku spadlo a otrhat to, co na něm zbylo (Večerková 2003:55).

Na Slovensku se např. tradoval zvyk, kdy nevěsta, dříve než ji družky odvedou do komůrky, dá rozkrojit družbovi pěkné červené jablko a obě poloviny si pak schová za ňadra. Až je se ženichem v komůrce sama, dá mu polovinu jablka a druhou si nechá. Tím, ukazuje, že to myslí vážně, a to samé očekává od ženicha – „…jako o toto jablíčko, bude se s ním dělit o všechny životní radosti i strasti.“ (Pejml 1946:115)

Mezi lidem byla rozšířena také úsloví, která dokazovala úzký vztah člověka k rostlinám. Najdeme mezi nimi i několik, která se obrací k ovocným stromům:

„Jablko nepadá daleko od stromu.“

„Oči jako trnky.“

„To bude těžký oříšek.“

„Sladké jako mandle.“

„Spadl dolů jako hruška.“

„Je scvrklý jako švestka“

(Pejml 1946:135)

Zvyky a obřady spojené se svátky během roku

Během celého kalendářního roku se objevují zvyky či náboženskými obřady, které jsou v různých formách spojeny s ovocem nebo ovocným stromem.

S prvním z nich se setkáme krátce po začátku roku v obřadu spojeném se svátkem Zjevení Páně 6. ledna, kdy kněz žehnal v kostele nebo pod širým nebem tříkrálovou vodu, tou se pak žehnalo osivo, hospodářská zvířata, stromy, zahrady, vše, co člověka v daném místě živilo (Trčka 2003:20). Postupně upadl v zapomnění i obřad žehnání jablíček na svátek sv. Blažeje 3. února.

Na Květnou neděli se nepeklo, aby se stromům nezapekly květy.

Na Zelený čtvrtek nosili někde hospodáři ke stromům pomlazánku a třásli s nimi. Někdy se pod ně zakopávaly skořápky velikonočních vajec, aby stromy hojně plodily. Na Velký pátek před východem slunce se hospodáři modlili za dobrou úrodu ovoce: „Modlím se k tobě strome zelený, ať tebe Pán Bůh dobrým odmění.“ Nebo: „Stromečku vstávej, ovoce dávej! Umyj se, učeš se, je velký den!“ (Jelínek, Římovský, Smolík 2004:40)

Na Moravě se taky kropívaly švestky, aby jich bylo dost na slivovici a povidla.

Na Jesenicku se po vzkříšení (Velikonoční neděle) třáslo silně ovocnými stromy, aby měly bohatou úrodu (Tinzová 2010).

Na sv. Marka, 24. dubna, se provádělo žehnání polí, zahrad, sadů a vinic, kdy kněz s průvodem věřících žehnal úrodě. V některých oblastech tento zvyk ještě doprovázelo stavění malých dřevěných křížků do polí (nebo okolo polí), přitom hospodář, který je roznášel, nesměl s nikým promluvit. Tento zvyk se dodnes v různých formách v některých vesnicích ještě dodržuje.

Dalším z udržovaných zvyků je líbání pod rozkvetlým stromem na 1. máje, vyhledávané jsou rozkvetlá třešeň, višeň či jabloň. Podle tradice totiž prvomájové políbení zaručí, že žena v dalším roce neuschne. V opačném případě se jí bude dařit špatně. Tato symbolika vychází z víry, že strom, který kvete v květnu, je připraven k plození. Pozadí vzniku tradice není vůbec jasné, v lidové kultuře se totiž zmínky o tomto zvyku vůbec nevyskytují. Jeho stáří se odhaduje asi na sto let.

Na svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se zase žehnaly květy a užitečné zeliny, jako vinná réva, menší ovocné stromy, keře atd., vše, co se dá na zahradě sníst. Někdy se ovoce společně s květinami a zeleninou vystavilo před kněžištěm nebo v předsíni kostela. (Trčka 2003:21)

Ovoce se objevovalo i v další dodnes udržované církevní slavnosti – dožínkách, které mají symbolizovat díkůvzdání za zemskou úrodu. Donášely se takové dary, jichž se dožínky týkaly – obilí, ovoce atd. Řád ceremoniálu byl předem pevně daný, dožínky byly předem vyhlášeny, bylo dáno, jak se naloží s dary. (Trčka 2003:21) V některých farnostech je tento svátek ještě dodnes uctíván v rámci nedělní mše svaté, jinde náboženský význam a prapůvod tohoto díkůvzdání za zemskou úrodu pominul a oslava má ryze světský charakter.

V předvečer svátku sv. Ondřeje (30.11.) se udržoval obyčej, při kterém mladé dívky opakovaně házely slaměný věneček do větví ovocného stromu, stačilo spočítat, kolikrát spadl na zem, než se zachytil v koruně, což jí prozradilo, kolik roků ještě zůstane svobodná (Tinzová 2010).

Jeden z dodnes dodržovaných zvyků se váže ke svátku svaté Barbory 4. prosince, kdy dívky přinášely domů třešňové, višňové, švestkové i hruškové větvičky (tak jej známe ještě dnes), zasadily je do hrnku s hlínou a zalívaly vodou přinesenou v ústech. Ta, které větvička vykvetla do Štědrého dne, měla naději, že se vdá (tato symbolika se dnes již vytratila) (Trčka 2003:19). Podle jiného zvyku se dávaly do hrnku s vodou na kamna kočičky, aby zde v teple rychleji vykvetly.

Jinde (známý je příklad z Jesenicka) si daly dívky do vody více větviček označených jmény chlapců, která z nich rozkvetla první, toho si měla vzít.

Na Mikuláše se v minulosti dětem chystalo jablko, do něhož bylo zabodnuto několik špejlí se sušeným ovocem (Pejml 1946:163).

Do dnešních dnů přetrvalo také krájení jablka, jeden z nejčastějších vánočních zvyků. Zpravidla po štědrovečerní večeři se nožem kolmo na osu přepůlí jablko, a obě poloviny se ukážou ostatním stolovníkům. Podle tvaru jádřince se poté předpovídá osud přítomných v příštím roce – pokud vypadá jako pěti nebo vícecípá hvězda, sejdou se všichni za rok ve zdraví. Pokud má tvar kříže, je čtyřcípá, pak někdo z přítomných těžce onemocní nebo zemře (bylo třeba si dát pozor na jablka ‚Panenská‘, která mají jen křížový jádřinec). Stejný obyčej byl v některých regionech spojován s ořechem – zdravé jádro znamenalo zdraví, zkažené jádro symbolizovalo nemoc nebo až smrt.

U večeře se pak mohli svobodní mládenci nebo děvčata dozvědět počáteční písmeno své budoucí manželky nebo manžela. Museli oloupat jablko tak, aby byla slupka z jednoho kusu, pak ji hodili přes hlavu. Podle tvaru na podlaze vyluštili počáteční písmeno (Pejml 1946:165).

Dříve než se v českých domácnostech začal objevovat vánoční strom, představovaly vánoční výzdobu kromě jehličnatých větviček i řetízky sušených květů, švestek, jeřabin a šípků navlečených na niti a plody panenských jablíček (podle nejednoho záznamu šlo skutečně o odrůdu ‘Panenské české‘).(Trčka 2003:19)

Podobně jako v minulosti, ani dnes nemůže jablko společně s jiným ovocem chybět na štědrovečerním stole.

V některých oblastech bylo zvykem rozházet po zahradě a pod stromy zbytky štědrovečerní večeře, jinde se rozhazovaly ořechové skořápky, jablková a hrušková jadérka a u toho se říkalo: „Seju, seju jaderničku, vyroste nám řimbabička, vyhojí se jí kravička.“

Tinzová (2010) uvází zvyk z Lipové (Jesenicko), kdy si vdavekchtivá děvčata strčila na Štědrý den do kapsáře nebo zástěry červené jablíčko, a nosila jej až do Silvestra, kdy jej večer vložila pod polštář. „Sen novoroční noci jí pak zjevil jejího nastávajícího.“

Proč má právě jablko tak významnou roli ve vánočních zvycích? Pejml (1946:165) uvádí: „…na tuto otázku odpovídá prastará lidová tradice, že oním stromem poznání dobra a zla, o němž se dočítáme v Bibli, byla jabloň, jejíž větvičku pak na zemi zasadil Adamův syn Seth na hrob svého otce. Z malé větvičky prý vyrostl strom, jenž později poskytl své dřevo k zhotovení kříže, na němž pněl Spasitel. Proto také jabloň se vyznačuje o Štědrém večeru zvláštní mocí. Stoupne-li si v tento svatvečer pod jabloň člověk spravedlivý a čistého srdce, uzří nebesa otevřená, v nich jasnou zář těch andělů, kteří kdysi zvěstovali biblickým pastýřům narození Kristovo. Odlesk této slávy jabloně padl i na její plod – jablko.“

Ve slezských obyčejích se k Vánocím tradoval i zvyk s třešňovou větvičkou – kdo se skrz ní o Štědrém večeru podívá, uvidí příbuzné s známé, kteří v příštím roce zemřou (Tinzová 2010). 

Spojení člověk – strom

Posilování – dnes bychom řekli také přenos energie – probíhalo mezi člověkem a ovocným stromem i oběma směry, výjimkou není ani oboustranné posilování.

Příkladem jsou obyčeje, v nichž se naši předkové uchylovali k posilování plodnosti stromů. Jan z Holešova uvádí obalování ovocných stromů slámou, aby v příštím roce hojně plodily. Když strom plodil málo, uvázal se na něj uzlík se zbytky jídel od štědrovečerní nebo velikonoční hostiny nebo si hospodyně o kmen stromu otíraly ruce od těsta při zadělávání vánočky. Patří se i zmíněný zvyk, kdy se zbytky štědrovečerní večeře sypaly pod koruny stromů, aby je pro další rok posílily a dopomohly k velké úrodě.

Dále mělo podpořit úrodu i klepání na kmeny stromů, zahrabání slupek ořechů ke kořenům, ovazování stromů červenou stuhou, zastrčení mince do povřísla, jímž byl stromek ovázán nebo otloukání stromu pytlíkem hrachu, „aby měl tolik ovoce jako hrachových zrnek“ (Holubová 2003:65).

O Bílé sobotě se se stromy třáslo a zakopávaly se pod ně skořápky a kousky mazance. Zvýšit úrodu mělo i zakopání zvířete pod strom, nejčastěji kočky nebo psa. (Holubová 2003:65)

První ovoce z mladého stromu měla trhat těhotná žena nebo ta, jež porodila hodně dětí, aby dával v budoucnu dobrou úrodu. Podle jiných zvyklostí se ke stromům měla vylít voda z první koupele novorozence, aby se dítěti zaručilo podobného vzrůstu jako stromu. Někde se udržoval obyčej, že se voda z koupele děvčete lila k jabloni a voda z koupele chlapce k dubu nebo jedli, stromům, které jsou silné a mocné.

Jinde se ke stromu dokonce zakopávala i placenta rodičky (Kovářů 2003:145). Naopak uschnutí stromu mělo způsobit vylití vody, v níž byl omýván mrtvý člověk. (Holubová 2003:65).

Z minulosti jsou známé také tzv. životní stromy, tento zvyk se u nás udržoval hojně ještě před sto lety, dnes na něj snad ještě někde narazíme. Jako životní stromy se sázely zpravidla stromy ovocné, v některých oblastech to byla při narození syna jabloň u dcery pak hrušeň (Pejml 1946:58). Chřadl-li tento strom, hrozilo nebezpečí smrti i dítěti.

V lidovém podání se tradovalo, že i ostatní stromy mohou oznamovat nadcházející smrt člověka. Z literatury se nám pak vybaví obraz z Babičky Boženy Němcové – spojených osudů umírající stařeny  a usychající třešně u domu.

Nejen stromy uschlé, ale i kvetoucí v nezvyklou dobu – vykvetla-li na zahrádce třešeň (případně i jabloň a švestka) podruhé, znamenalo to pro někoho z domu smrt ještě do vánoc.

Podle jedné z pověr platilo, že zemřelo-li matce dítě, nesměla do svátku sv. Jana Křtitele, někde do sv. Víta, jíst jahody a třešně. Toho dne prý rozdává v nebi Panna Marie dětem kytičku třešní a jahod. Matka by tak způsobila svému miláčkovi v nebi velkou bolest (Pejml 1946:174)

Symbolika se netýkala pouze hlavních ovocných druhů. Např. lískové pruty se vkládaly při bouřce do rohů stavení a za trám do stodoly, protože panovala víra, že ochrání stavení od blesků. Lískový proutek měl také magickou sílu, která umožňovala hledání pokladů (Holubová 2003:63).

Tradovalo se rovněž, že kdo porazí zdravý strom, do roka zemře. Lze soudit, že také z toho pramenil hluboký vztah (nebo dokonce úcta) ke stromům (ty byly v minulosti dokonce považovány za posvátné), kterou František Myslivec (1933:109) vyjádřil slovy: „…Ovocné stromy požívaly veliké úcty a za starých časů nebylo slyšeti, že by kdo ze zlomyslnosti strom poškodil.“

Je politováníhodné, že se právě toto přesvědčení/pověra/víra v posledních letech vytrácí. Lze to pozorovat na ztrátě mnoha významných letitých stromů v našem okolí, ovocné stromy nevyjímaje.

„..Vyjmenovat, čím a jak konkrétně jsou stromy lidem užitečné, není obtížné, jen seznam by byl hodně dlouhý: svými plody, ať sladšími nebo natrpklými, s peckami i dužninou, svými listy a květy na léčivé čaje i masti. Lidé využívají kůru stromů, pryskyřici a lýko, ale nejvíc dřevo – na stavby obydlí, lodí, na nábytek, také k vaření pokrmů a k topení.“ (Hrušková 2005: 16)

Trčka, J.V. (2003): Zeleň v lidové oslavě církevních svátků. In Tarcalová, L. Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, s. 19-24, ISBN 80-86185-24-9. 

Večerková, E. (2003): Několik poznámek k obřadním stromům. In Tarcalová, L. Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, s. 49-60, ISBN 80-86185-24-9. 

Holubová, M. (2003): Strom v tradiční lidové kultuře. In Tarcalová, L. Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, s. 61-67, ISBN 80-86185-24-9.

Kovářů, V. (2003): Dům a zeleň. In Tarcalová, L. Zeleň v lidových obyčejích. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, s. 145-151, ISBN 80-86185-24-9. 

Hrušková, M. (2005): Kult stromů v zemích Koruny české. Praha: Abonent ND, 160 s., ISBN 9788072582112.

Myslivec, F. (1933): Starý způsob hospodářství na Opavsku. Československé zemědělské museum v Praze, Opava.

Pejml, K. (1946): Rostlina průvodcem člověka od kolébky ke hrobu. Česká grafická unie: Praha, 201 s.

Tinzová, B. (2010): Tradice v průběhu roku. In: Tradice z jesenického pohraničí. Šumperk 2010, s. 16 - 101.

zpět na seznam